Naše vodácké soustředění jsme zahájili v pondělí ráno na hlavním nádraží v Praze. Díky dobré přípravě a dostatečnému počtu výhrůžek v předchozích týdnech ve škole nepřijel nikdo s kufrem ani se sporákem jako minulých letech, a tak nebyl žádný problém se přepravit k vlaku, který na nás čekal na peronu. Při přesunu došlo pouze k jedné komplikaci, která byla spíš smutná, jelikož Lukáš cestou ztratil peněženku a byl tak celý výcvikový tábor bez prostředků.
Cesta vlakem proběhla také bez komplikací. Paní průvodčí na nás byla hodná a slíbila nám, že v Kynšperku počká, dokud všichni nevystoupíme, abychom náhodou nepřejeli do Chebu.
V Kynšperku na tábořišti jsme začali stavět stany. Ne všichni, Adam s Danem zřejmě předpokládali, že je pan ředitel slepý, nebo blbý a nepozná stan. To, co si přivezli, mělo ke stanu hodně daleko - celta přehozená přes provaz a ukotvená do tvaru písmene A. Tím je prý splněn zákaz spaní pod širákem. Mezitím dorazili lodě, které jsme společnými silami dopravili na louku u vody. Ukázalo se, že pan ředitel, přesto že učí matematiku, neumí počítat, a tak jsme nedlouho po odjezdu přepravního vozidla půjčovny zjistili, že máme o jednu loď méně než budeme potřebovat. Nabízely se dvě možnosti. Buď zavoláme do půjčovny ještě pro jednu loď, anebo poběží pan ředitel po břehu. V půjčovně nás ale dobře znají, a tak nám brzy chybějící loď dodali.
Po krátké prezentaci záběrů jak se loď řídí, jsme byli vysláni na řeku, abychom nově nabyté poznatky ověřili v praxi. Vzhledem k tomu, že pokyny o řízení lodi skoro nikdo neposlouchal, jelikož jsme měli jiné, důležitější věci na starosti, vypadal přejezd nad jezem a následné sjíždění místní šlajsny podle toho. Přestože vysoký stav vody snížil stupínek šlajsny na minimum a přejezd byl oproti minulým létům mnohem jednodušší, skončilo několik lodí v poloze, ve které se řeka nesjíždí, tedy dnem vzhůru. O zbývající nepřevrhnuté lodě se postarali žáci devátého ročníku. Ve snaze zajistit hygienu všech zúčastněných převrátili ty, kterým se to nepodařilo vlastními silami.
Večer jsme poseděli ve skupinkách zatím bez ohně, jelikož jsme si nezajistili dřevo. Popovídali jsme si, ukuchtili první čínské, thajské a podobné polévky a záhy se odebrali ke spánku v očekávání věcí budoucích.
Ráno nastalo zběsilé balení a jako vždy se ukázalo, že zákon o neprostupnosti hmoty platí a že nikdo nedokáže do 120 litrového barelu nacpat věci o objemu 240 litrů. Naštěstí nás zachránil pan ředitel, který odněkud vykouzlil jeden barel navíc, a dokonce nám jej celou dobu vezl. V devět hodin odrazila poslední loď od břehu a my jsme byli konečně na volné řece. Vody bylo dost, řeka tekla jako zběsilá, sluníčko pálilo, no prostě idyla. V prvních kilometrech jsme si jízdu zpestřovali zajížděním pod vrbičky (ráno jsme se asi zapomněli učesat), bagrováním břehů (nácvik na přistávání) a podobnými kratochvílemi. Na prvních peřejích jsme zjišťovali, jak je důležité včas a správně naklonit loď, přičemž ukázku nesprávného postupu nám předvedli Tomáš s Filipem i za cenu sebeobětování. Etapa však byla dlouhá a přesto, že řeka tekla a cesta pěkně utíkala, ke konci dne nás již všechno bolelo, nejvíc ramena a zadky. K večeru jsme velice unavení dorazili do kempu v Lokti, kde na nás čekalo poloprázdné tábořiště, sprchy, toalety a otevřený bufet. V okolních lesích se nám podařilo najít i nějaké dřevo, a tak jsme mohli mít první táborák s živou hudbou. Před půlnocí nastal čas uchýlit se do stanů k odpočinku. Závěr dne nám zpestřila divoká bachyně se selaty, která kroužila v lese (velmi blízko kempu). Skoro všichni vyrazili se na ni podívat. Usínání nám ulehčil příslib, že další etapa již tak dlouhá nebude.
Ve středu ráno jsme opět posnídali z vlastních zásob, někteří si stravu zpestřili nákupem v otevřeném bufetu a okolo deváté jsme opět vyrazili. Řeka změnila charakter, začala téct o poznání rychleji, ale na druhou stranu se v ní začalo objevovat nevídané množství kamenů a balvanů. Zejména Páťa s Jevnikou a Denisa s Bárou pojaly vodácký kurz jako expedici s geologickým programem a rozhodly se osobně a zblízka prozkoumat každý kámen a každou naplaveninu. Tento zájem o geologické objekty nepominul ani ve chvíli, kdy se děvčata prohodila, pokračovala ve složení Páťa s Barou a Jevnika s Denisou. Zřejmě se obě posádky domnívaly, že když projeví dostatečný zájem o kameny a naplaveniny, projeví se to na jejich výsledné známce z přírodopisu. Řeka nás provedla nádherným kaňonem Svatošských skal, umožnila nám vidět skály, hluboké lesy i zajímavé vesničky v blízkosti vody. Krátká zastávka v loděnici ve Varech nám umožnila doplnit energii a již se blížil oblíbený kemp na Hubertusu. Stanování v jen málo modifikované přírodě, záchody v kadibudkách, pitná voda ve vzdálenosti několikadenního pochodu a koupelna v řece. Ale má to neopakovatelnou atmosféru a stojí to za to. Místní správce kempu nám ukázal, jak se jezdí v peřejích na padelbordu, koupili jsme si skvělé palačinky, popřáli Fílovi k narozeninám, seděli do jedné hodiny do rána u ohně, povídali si, poslouchali a chvílemi i zpívali písničky. Ani lézt do stanů a spát se nám nechtělo.
Ve čtvrtek ráno se některým účastníkům zájezdu nechtělo vstávat. Hned na to se hrozně divili, že jim spadl stan. Asi vítr ne. Po tomto ranním povyražení a talíři míchaných vajíček z místního bufetu nás čekal průjezd nejkrásnější peřejí Ohře, peřejí u sv. Huberta. Většina projela peřej bez ztráty kytičky, i když výkřiky a jekot zděšení byly častým doprovodným jevem. Pouze Richard s Tobiášem, Klára s Adélou a Kuba s Honzou si vyzkoušeli, jak se peřejí proplavává místo toho, aby zkoušeli, jak se jí projíždí. Aby to ostatním nebylo líto, následoval nácvik náklonů a využití vratných proudů na spodní části peřeje. Ačkoliv jsme viděli řadu úctyhodných výkonů, kdy se několika lodím podařilo vyjet i několik úseků, stejně skoro všichni zakončili ranní trénink nedobrovolnou koupelí. Bylo ale teplo, sluníčko opět pálilo, a tak jsme naložili sudy a vyrazili na další etapu. Oběd jsme tradičně absolvovali v hospodě U Dvořáků v Dubině. Místní ovocné knedlíky, guláš nebo výpečky jsou v této fázi kurzu nenahraditelné. V další části plavby snad stojí za zmínku pouze kontrast mezi Tobiášem a Richardem. Zatímco Tobiáš celý vodácký kurz proležel, Richard celou dobu usilovně pádloval a jen díky němu se této lodi podařilo dokončit celou plavbu. Kdyby to bylo na Tobiášovi, tak jsou ještě stále mezi Kynšperkem a Loktem, tedy na první denní etapě.
Již nás čekal pouze poslední kemp ve Vojkovicích. Ten je zajímavý především tím, že zde ze všech kohoutků teče minerálka. Další zajímavostí byly sprchy, ze kterých sice tekla minerálka také, ovšem placen, a bohužel byla pouze studená. To zklamalo především ty, kteří se po předešlé noci na Hubertusu bez sprch chtěli konečně pořádně umýt. Vedle kempu je místní fotbalové hřiště, kde chlapci svedli vítězný fotbalový mač s místní skvadrou. Večer opět táboráček a v půl jedné večerka.
No a čekal nás poslední úsek do Klášterce. Díky vyššímu stavu vody se obvykle suchý úsek zkrátil pouze na několik desítek metrů a do Klášterce jsme dorazili včas a beze ztrát. I poslední den si někteří nenechali ujít šanci na nedobrovolnou koupel, ale vše jsme stihli. Poslední fotka na nádraží v Klášterci nad Ohří a potom vlakem do Prahy. Mnoho z nás si přálo ještě pokračovat, ale nadalo se nic dělat, řeka na nás musí zase jeden rok počkat.