Tak jsme opět po roce navštívili řečiště Ohře. Nastala oblíbená kratochvíle žáků osmých a devátých tříd, vodácký kurz. Letos se přihlásilo 28 žáků a k tomuto počtu angažoval pan ředitel tři vedoucí pracovníky, sebe, pana starostu Tošila a paní učitelku Slánskou, která se v loňském roce osvědčila, jelikož se nebojí vody.
Úvodní přípravy proběhly v tradičním duchu. Ani letos pan ředitel nezklamal a udělil nám důležité pokyny co se bude dít když nebudeme mít stan, spacák, vařič, jídlo a naopak co se bude dít když budeme mít moc věcí, které nenacpeme do barelu. Někteří v obavě aby náhodou neutrpěli nějakou psychickou újmu, trénovali cpaní věcí do barelu celý víkend před odjezdem, podle hesla „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Samotný odjezd pak zkomplikoval pouze pan ředitel, který si den před odjezdem natáhl vazy v koleni a po celý výcvik se pohyboval jako Joffre de Peyrac.
Odjet z Hlavního nádraží v Praze se nám podařilo bez problémů, pouze na vlak jsme čekali o čtvrt hodiny déle, jelikož měl zpoždění. První komplikace nastaly ve vlaku. V rámci předem zaplacené skupinové jízdenky jsme měli ve vlaku rezervaci na konkrétní místa. Toho si ale nikdo nevšiml a tak jsme se nacpali do prvního vagonu ke kterému jsme byli nejblíže a obsadili místa k sezení. Několik minut po nás se do téhož vagonu nahrnula škola z Hodkoviček, usadila se na zbývající místa a poté nám jejich pan učitel ukázal na jízdence že mají rezervovaná právě ta místa na kterých sedíme my. Nastalo stěhování národů. Připadali jsme si jako slované v šestém století, nebo Syrští migranti v současnosti. Naložili jsme opět veškerý náš majetek na záda a zahájili přesun, zatím co druhá škola se tlačila proti nám. Problém byl, že jsme si nebyli jisti zda jsme alespoň ve správném vagonu a tak se část z nás přesunula do vagonu vedlejšího, aby se po ověření opět vrátila zpět. Nakonec jsme ze sedadel vykázali všechny cestující kteří k nám nepatřili a konečně se usadili na rezervovaná místa.
V průběhu přesunu nás čekala ještě jedna komplikace, a to výluka mezi Karlovými Vary a Ostrovem nad Ohří. V Ostrově nás vyhodili z vlaku, museli jsme se nacpat do přistavených autobusů, které již byly plné před naším nástupem a ve Varech nám opět dovolili si sednout do vlaku. Tady jsme ale už rezervaci ani nehledali.
Po příchodu na tábořiště v Kynšperku jsme postavili stany a už zde byly lodě, pádla, vesty a barely. Nastala tradiční úvodní taškařice, topení neviňátek ve šlajsně na přilehlém jezu. Tato kratochvíle spočívá ve výjezdu proti mírnému proudu řeky k jezu, přetažení lodí nad jez, dalšímu výjezdu a návratu šlajsnou zpět. Tato činnost by se měla vykonat třikrát a dost. Problém je hned na začátku. Ti kteří dosud loď neřídili, a navíc nedávali pozor při úvodním poučení, si vzpomněli, že ještě letos nebyli na Matějské a točili se usilovně do kolečka jako na kolotoči. Někteří to ještě pro jistotu, aby náhodou něco nezanedbali proložili koupelí v řece Ohři. Těm kterým se přece jen podařilo vyškrábat se nad jez postavila řeka do cesty další záludnost a to první šlajsnu a na ní navazující tři peřejky. No koupalo se tam letos lidí dost. Navíc u těch kterým se koupáni nevydařilo byla této křivda napravena díky těm šťastnějším, kteří čekali o několik metrů níže a naprosto nezištně pomáhali všem těmto nešťastníkům do vody. Večer tak byli zmáchaní a příjemně unavení úplně všichni.
Odvážlivci z deváté třídy vyrazili do místního záludného lesa najít pár kousků dřeva, zřejmě ve snaze ochránit tábor před divou zvěří. Večer jsme si tedy udělali malý táboráček a zazpívali několik písniček. Excelovala především paní učitelka Slánská jejíž čistý a hlasitá zpěv bylo pravděpodobně slyšet až na nádraží. Na tábořišti jsme byli skoro sami a to bylo fajn.
Druhý den ráno jsme zahájili balením. To letos překvapivě probíhalo bez komplikací, asi ten trénink předem, a tak se do barelů nakonec nevešel pouze jeden stan (ten byl alespoň zabalen v igelitu), jeden vražedný nůž a jedny boty. Pan ředitel ovšem podobnou situaci předvídal a tak měl k dispozici jeden barel navíc, do kterého se přebývající věci pohodlně vešly. Barel jsme naložili k panu řediteli do lodě, jelikož jel sám a měl moc volného místa a taky by mohl s příliš lehkou lodí jet moc rychle. Záhy se navíc ukázalo, že Vašek s Vojtou, po naložení veškeré bagáže, stávající ze dvou barelů a Vaškova lodního vaku, mají takový ponor, že rozrážejí vodu límcem. A tak šel lodní vak opět do lodě k panu řediteli. Jeho kanoe tak začínala vypadat spíš jako zásobovací trajekt než jako loď pro plavbu po řece Ohři.
Vyrazili jsme tak pouze s malým zpoždění, místo v avizovaných 9:00 ve 9:20. Jízda po Ohři probíhala celkem bez komplikací. Pouze někteří záhy zjistili, že ráno nestihli obvyklou hygienu a tak ji průběžně nahrazovali koupelemi, i opakovanými, v řece, a to s veškerou bagáží, jelikož i ta si zasloužila opláchnout. Dalším kouskem byly úpravy účesů prostřednictvím vrbiček a jiných stromů, pod kterými bylo třeba projet a to přesto, že okolo bylo několik metrů volné řeky bez jakékoliv nástrahy. Cesta to byla dlouhá, ke konci nás bolely zadky a tak někteří jednotlivci pádlovali i dlouhé desítky metrů ve stoje. Alespoň že všechny jezy měly otevřené šlajsny a daly se bez větších komplikací projet.
Změna nastala až na předposledním jezu v Lokti, kde šlajsna není, ale je zde rybí přechod. Průjezd rybím přechodem je zakázán z důvodu nebezpečí úrazu. Pouštěli jsme tedy lodě přechodem bez posádky a chytali pod jezem. Probíhalo to následovně. Posádka dovezla loď ne kraj rybího přechodu. Pan starosta loď zachytil a podržel, dokud posádka bezpečně nevystoupí. Pak do lodi strčil a ta sama bez problému sjela pod jez, kde ji již čekající spoluvodáci zachytili a přistrčili ke břehu. Posádka mezi tím přešla po hrázi dolů pod jez kde si loď opět převzala. Vše fungovalo bez problémů až do chvíle, kdy si Simona vzpomněla, že již dlouho nebyla v aquaparku a bez předchozího upozornění zmizela ve vodě v přechodu. Navíc v té chvíli pan starosta zrovna odstrčil do přechodu další loď. Simona zmizela pod hladinou, loď ji přelétla po hladině nad hlavou a hned poté se Simona opět vynořila. Jako by to měli nacvičené. V tomtéž okamžiku ji již pan starosta s paní učitelkou tahali z vody. Prý se ani nenapila a hrozně se jí to líbilo. V nás by se ale ani krve nedořezal.
Na tábořišti v Lokti bylo již několik skupin lidí a po našem příjezdu postupně doráželi další, tak že večer bylo tábořiště plné. Deváťáci opět vyrazili na dřevo s tím, že si opět zahrajeme a zazpíváme. Bohužel z jedné strany kempu se ozývala zpěv a jedna kytara, z druhé strany druhá a tak jsme nechali nástroje pro tentokrát odpočívat a raději si zahráli na tichou poštu. Byli jsme unaveni a tak se šlo docela brzy spát, ne na povel, ale dobrovolně. Spánek nám bohužel komplikovali někteří „taky vodáci“ kteří z verandy místního bufetu hulákali dlouho do noci. Přítrž tomu udělal až Vojta který to nevydržel a odešel vynadat jejich vedoucímu. Pak už byl docela klid který rušila pouze cirkulárka pana starosty.
Ráno nás čekal další úsek řeky, asi ten nejhezčí. Na řece střídala jedna peřejka druhou, řeku lemovaly Svatošské skály, tak že idyla. My jsme se za včerejšek už také naučili lodě jakž takž řídit a tak bylo i méně karambolů a nedobrovolných koupelí. Ovšem vrchol kormidelnického umu předvedla Vendy s Bárou, které dokázaly na naprosto rovném a klidném úseku narazit postupně do šesti různých balvanů a skalisek které dosahovaly tvarů a rozměrů od mírně přerostlého slůněte, přes mamutího samce až k vrcholu Cheopsovy pyramidy. Jak mohly tyto kamínky přehlédnou mi zůstane na dosmrti záhadou.
Po krátké, asi hodinové, zastávce u bufetu v Karlových Varech jsme nasyceni a odpočatí opět nasedli do lodí, překonali Karlovarské jezy a za chvíli jsme byli na dalším tábořišti na Hubertusu. Hubertus je tábořiště s kouzlem divočiny. Záchody jsou sice v kadibudkách, ovšem luxusních, pitná voda je vzdálená několik dní chůze, ale zato v místním lokále, srubu s verandou a lítacími dveřmi, mají skvělé palačinky, zelňačku, na grilu upravenou krkovičku a jiné dobroty. Stany jsme si postavili okolo největšího ohniště a opět začali připravovat oheň. Chvíli jsme hráli a zpívali, což nám kazila skupina indiánů a indiánek, které tábořili nedaleko nás a neustále se pokoušeli s námi soutěžit a nás trumfovat. Dlouho nás to nebavilo a tak jsme přestali hrát a zpívat, chvíli si ještě povídali a nakonec vyrazili do spacáků.
Ráno nás opět přivítalo slunečné počasí a tak jsme přetáhli bagáž pod cvičnou peřej U sv. Huberta projeli ji a zahájili nácvik náklonů a přejíždění řeky. O pár metrů výše zkoušeli totéž studenti učitelství TV. Oni to ale měli na zápočet, my pro zábavu. Nejen, že ani jedno oko, ale téměř ani jedna posádka nezůstala suchá. Když jsme byli dostatečně umytí, naložili jsme barely a vyrazili opět po řece vstříc dalším dobrodružstvím. Cestu nám zpestřila zastávka na oběd U Dvořáků a dvě prasklé lodě, do kterých se bez ustání valily spousty vody. Museli jsme ale vydržet až do Vojkovic, kde nám je přijeli z půjčovny vyměnit. Z některých účastníků se již stali velmi zkušení vodáci, kterým nehrozí žádné nebezpečí. Vždyť už byli na vodě podruhé a letos již pádlovali třetí den. Jelikož měli vše pod kontrolou nebylo již třeba některé předměty zabezpečovat proti namočení, nebo dokonce utopení. Jaké tedy bylo překvapení, když pan starosta vytáhl z vody plovoucí ešus, ve kterém se koupal Danův mobil a o pár metrů dále tahala z vody paní učitelka bezdrátové bedýnky téhož kormidelníka. Plovoucích věcí bylo ale mnohem více asi v analogií na říkanku „všechno lítá co peří mám“ vytvořil Dan novou „všechno plave co ploutve má“. Ešus – plave, mobil – plave a podobně.
Ve Vojkovicích jsme se opět po roce vykoupali v minerálce, zahráli si na místním hřišti fotbálek, sesedli se okolo ohně, pomluvili všechny kdo nám přišel na jazyk, zhodnotili letošní vodácký kurz a okolo jedné vyrazili do spacáků. Usínání nám opět kazil jeden ožrala, který tentokrát přisedl k indiánům. Jeho řvaní utnul až pan ředitel který mu rázně domluvil.
Poslední den byl již celkem v poklidu. Samozřejmě nás čekalo nepříjemné asi stometrové přetahování lodí pod jezem v Perštejně kde není téměř žádná voda jelikož ji všechnu sežere místní soukromá elektrárna. Dalo by se to ale v celku vydržet kdyby Marina neujela s lodí Nikče, který chuděra s hlasitým nadáváním klopýtala přes kluzké balvany několik desítek až stovek metrů téměř vyschlým řečištěm. Po této zkutečnosti ji již nikdo nedokázal vypudit z lodě a tak při každém dalším uvíznutí musela vystupovat Marina, zatím co si Nikča foukala na svoji odřenou nožičku. Jelikož jsme byli unaveni a silně nás bolely zadky, létaly velmi často nad vodou dotazy typu: „Jak je to ještě daleko? Kdy už tam budeme? Kolik už jsme ujeli? Kolik nám ještě zbývá?“ a podobně. Štěpám, kterému se již nechtělo jet s Matyášem, vyměnil háčka. Jeho skuhrání, že Mates málo pádluje trumfnul pan ředitel. „Co si stěžuješ, můj barel nepádluje vůbec.“ To musel i Štěpán uznat. O to větší bylo překvapení když se najednou za zatáčkou objevil červený zámek v Klášterci nad Ohří a při pravém břehu plato na vystoupení a vytažení lodí. Vodácký kurz tady více méně končil. Zbývala už jen cesta dodávkou na nádraží (až 17 pasažérů najednou) a cesta vlakem do Prahy.
Marné bylo naše přemlouvání abychom jeli po vodě až do Prahy a strávili tak na vodě i zbytek školního roku. Ti kteří pana ředitele takto přemlouvali by asi nepotěšili paní učitelku Vítkovou, jelikož zřejmě neměli vůbec tušení, že do Prahy bychom jeli sice ještě kousek, asi 130 km po proudu Ohře, ale potom by následovalo 45 km proti proudu Labe a dalších 60 km proti proudu Vltavy, tedy dohromady 235 km a že my jsme za čtyři dny jízdy po tekoucí řece po proudu ujeli kilometrů 86.
Pan ředitel ale asi znal zeměpis lépe a tak se přesvědčit nedal.
Tak že za rok zase na Ohři.
Ahoj.
Fotky jsou ve fotogalerii.