Po několika letech, ve kterých nám koronavir znemožnil pořádání jakáchkoliv akcí, jsme opět navázali na tradici a vyrazili s žáky osmého a devátého ročnáku na vodácký kurz. Vzhledem k tomu, že nám ve škole neustále roste počet tříd druhého stupně, roste i počet žáků a tak se letos přihlásilo čtyřicetjedna zájemců. Jeden sice těsně před odjezdem onemocněl, ale i tak to bylo docela hodně lidí. Kurz zajišťoval pan ředitel, pan starosta a paní učitelka Filípková.
Jako tradičně, i tentokrát vyvstala řada otázek ještě před tím, než jsme vyrazili. Dotazy typu pojede s námi nějaké doprovodné vozidlo které nám poveze věci? Nebo kam to všechno složím jsme již předem zneplatnili jedinou možnou odpovědí "Tak si toho vezměte míň". Další dotazy zněly: Bude tam možno si něco koupit? Budeme mici jít nakupovat do samoobsluhy? a tak podobně. Některé dotazy nebylo možno zodpovědět s určitostí. Nikdo totiž nevěděl jaká infrastruktura v okolí Ohře přežila vpád koronaviru.
Vše se ale nakonec vysvětlilo a zodpovědělo a tak jsme se mohli v pondělí 30.května sejít na Hlavním nádraží a vyrazit směr Kynšperk nad Ohří. Již při cestě vlakem se ukázalo, že ne všichni studenti osmého a devátého ročníku dokáží vyhledávat informace, jelikož řada z nich byla velmi zaskočena skutečností, že cesta vlakem bude trvat skoro pět hodin. Jinak ale vše proběhlo v poklidu, nikdo nic nerozbil a ani jsme tentokrát nepřejeli.
Na tábořiště jsme dorazili okolo druhé hodiny a hned začali stavět stany a plnit z vlaku vyhladovělé žaludky. Okolo půl třetí nám přivezli lodě a tak jsme již okolo čtvrté absolvovali suchý výcvik ovládání lodě na břehu, který stejně nikdo neposlouchal a mohli vyrazit na vodu. Cílem bylo vypádlovat proti proudu, přetáhnout lodě přes jez a sjet dolů šlajsnou a následující peřejí. To vš nejméně dvakrát. Řada posádek naplnila předpoklad a alespoň jednou se převrhla. Bylo ale teplo, lodě byly prázdné a tak nebyl až tak velký problém vylít vodu a pokračovat v nácviku. Večer pak několik pracovitých jedinců sehnalo trochu dřeva a mohli jsme si udělat menší ohýnek u kterého jsme příjemně ztrávili večer.
Druhý den jsme vyrazili časně, již na půl devátou byl stanoven čas odjezdu. Čekala nás nejdelší etapa týdne, celých 31 km do Lokte. Jelikož bylo nutno vše důkladně zabalit, a mnozí tak činili poprvé, vstávali někteří již před šestou, aby vše stihli. Připomínka pro všechny budoucí generace vodáků, i když máš barel sebevíce utažen, pokud ho zavřeš přes závit, voda do něj stejně nateče. O tom se bezpečně přesvědčil Patrik s parťákem, kterým se podařilo naplnit barel vodou téměř do poloviny. Rezignace která poté u nich nastala, když měli mokrý stan i spacák byla přímo frustrující. Navíc se po příjezdu do Lokte strhla průtrž mračen, tak že jsme měli co dělat, abychm za sucha stihli alespoň postavit stany. Na sušení čehokoliv tak nebyl ani čas, ani podmínky. Naštěstí Patrikovi zapůjčil spacák majitel campu a tak nakonec i on spal v suchém.
Třetí den nás čekaly nové zážitky. Vzhledem k tomu, že v úterý již skoro všichni mleli z posledního, jsme uvítali skutečnost že středeční etapa je výrazně kratší. Byla ovšem plné nečekaných nástrah, kamenů, ať již viditelných nebo nečekaně ukrytých pod hladinou. To způsobovalo nemalé problémy, jelikož mnoho lodí mělo s těmito kameny nečekaná osobní setkání, které často končila oblíbenou koupelí. Večer nás pak čekal camp na Hubertusu, kde je nejkrásnější přírodní vodácké tábořiště v přírodě, ale na druhou stranu, pro láhev vody na vaření aby člověk vyrazil se sekerou a jídlem na tři dny. Tentokrát byl večerní oheň vydatnější, zvláště když do něj byly vhozeny větve i s jehličím.
Čtvrtý den jsme zahájili sjezdem cvičné peřeje svatého Huberta, kterou jsme naštěstí jeli bez bagáže a proto nám zůstaly věci i nadále suché. Následoval krátký nácvik náklonů ve spodní části peřeje. Náklony jsou důležité, jak jsme sami zjistili i v minulých dnech. Často totiž způsobují neočekávané převrhnutí lodě v místech kdy si člověk myslí, že nejhorší má již dávno za sebou. Odpoledne jsem dorazili do Vojkovic, kde z každého kohoutku teče minerálka. Očekávali jsme brzký raní odjezd. Ten však byl ještě během večera zrušen, jelikož pan ředitel zjistil, že objednal místenky na jiný vlak než původně chtěl a tak jsme měli pro pátek dvě hodiny navíc. To znamenalo, že celý pátek bude v pohodě, klidu a beze spěchu.
Do Klášterce jsme dorazili okolo půl třetí odpoledne. Vrtili lodě, převlékli se do cestovního, nacpali bagáž do auta, které ji odvezlo na nádraží a pěkně procházkou vyrazili na nádraží. Tam jsme ještě asi hodinu počkali na vlak, vyfotili se, jako že jsme se vrátili všichni a odjeli směr Praha Hlavní nádraží. Tam si nás okolo půl deváté rozebrali rodiče, pokud nás ještě poznali.
Celý vodácký kurz se vydařil ařada žáků osmého ročníku se těší, jak pojede příští rok znovu. Deváťáci hold už mají smůlu. Ti musí na vodu buď sami, nebo s někým jiným.