Opět po roce nastal oblíbený okamžik školního roku, vodácký kurz určený žákům osmého a devátého ročníku. Přestože zahájení kurzu bylo stanoveno na pondělí 5. června, přípravy byly zahájeny mnohem dříve. I v letošním roce zájemců o toto povyražení přibylo a tak nás bylo přihlášeno již více než třicet a pan ředitel rozhodl, že pedagogický sbor nutný k zajištění akce musí být posílen o další osobu. K radosti většiny přihlášených byla vybrána oblíbená učitelka matematiky a fyziky Karolína Slánská.
Instrukce podané před zahájením kurzu nás letos nijak nepřekvapily. Někteří jsme je již znali z loňska a ostatní z vyprávění. Takže když před nás předstoupil pan ředitel a sdělil nám, že si kromě spacáku, stanu, vařiče a jídla v podstatě nemáme s sebou nic brát, protože to stejně nebudeme mít kam dát, nebyli jsme touto informací nijak zvlášť zaskočeni. Klasické informace typu kdo nemá spacák a stan nespí, kdo nemá vařič a jídlo nejí, byly známy také již z loňska. Novinkou bylo písemné potvrzení od rodičů, že si nás okamžitě a odkudkoliv odvezou, pokud budeme provádět něco, co pan ředitel nevydýchá.
Přesto na nás dolehla tíha okamžiku a celý víkend před odjezdem probíhala, prostřednictvím facebooku, twitteru a dalších sociálních sítí, čilá komunikace mezi účastníky zájezdu. Byla zřejmě vyhlášena neformální soutěž o tom, komu se podaří vše vtlačit do co nejmenšího zavazadla. Někteří se chlubili, jiní si zoufali a někteří byli dokonce ochotni poskytnout i nějaké rady. I díky této aktivitě se zřejmě podařilo zabránit nejhorším přehmatům, jako snaze vyrazit na vodácký kurz s kufrem. Docela by mě zajímalo, jak by dotyčná cpala kufr do barelu.
V pondělí 5. června nastal konečně den D a my jsme se sešli ve vestibulu Hlavního nádraží. Po loňských zkušenostech vyrazil na nádraží pan ředitel o další půlhodinu dřív a tak dorazil na místo setkání ve stejný okamžik jako první nedočkavci. Již v průběhu víkendu nám odpadli, z důvodu nemoci, tři spolubojovníci, takže se nás na nádraží nakonec sešlo třicet, plus pan ředitel a paní učitelka Slánská. Někteří měli sice drobné zpoždění, ale vzhledem k tomu, že šlo o lidi kteří mají zpoždění vždycky, nebyli jsme ani tentokrát překvapeni. V každém případě jsme se sešli dostatečně včas, abychom mohli v klidu zakoupit lístky na vlak, počkat až nám informační tabule sdělí, ze kterého nástupiště nám to jede a společně dorazit na perón. Letos se nikdo neztratil, hlavně zřejmě zásluhou paní učitelky, která se pohybovala v davu a stále usměrňovala náš pohyb. Pan ředitel, jako tradičně vyrazil v čele, aby razil cestu. Po nástupu do vlaku nastalo jisté zklamání, jelikož jsme se ocitli ve vagónu, který neměl kupé, což zvláště někteří těžce nesli. Ředitel to ohodnotil lapidárně slovy „buď rád, že sedíš“.
Po pěti a půl hodinách cesty jsme dorazili do Kynšperku. Pan ředitel již dopředu avizoval, že ke dveřím nesmí nikdo od Kubitů, jelikož na návštěvu Chebu nemáme čas. Vlak měl totiž zpoždění. Stejnou obavu měla zřejmě i průvodčí a tak se ujala organizace výstupu, abychom všichni vystoupili, nic nezapomněli ve vlaku a zbytečně dlouho nezdržovali, protože v Chebu na vlak čeká mezinárodní rychlík. Vystoupit se nám tak podařilo překvapivě rychle a bez komplikací. Také přesun na tábořiště nepřinesl nic nového. Bylo hezky a tak se nám šlo celkem dobře.
Oproti předchozím letům jsme byli na tábořišti z počátku sami. Mohli jsme si tedy vybrat, kde postavíme stany. Jejich budování bylo zahájeno téměř okamžitě. Někteří sice dlouze zkoumali, jak sestavit nosné tyčky, na některé stan i několikrát spadl, ale i díky vzájemné pomoci nakonec všechny stany stály a dokonce i ten paní učitelky Slánské. Mohli jsme tedy přikročit k přípravě opožděného oběda. Byly dvě hodiny a byl nejvyšší čas, jelikož tábořištěm se začalo šířit nepříjemné kručení žaludků. V té chvíli nás překvapil Dan Růžička, který odněkud vylovil snad celý sporák. Ještě jsme čekali, zda Dan nevykouzlí teplovzdušnou, nebo mikrovlnou troubu a gril. Naštěstí to zůstalo u sporáku.
Asi ve tři čtvrtě na tři dorazily lodě, pádla, barely a vesty. Odnosili jsme vše na ředitelem určené místo, převlékli se a nastoupili na první výcvik. Ten začal přednáškou a ukázkami, jak se drží pádlo, jak dosáhnout toho, aby loď jela kupředu, dozadu, doleva, nebo doprava. Moc jsme neposlouchali, jelikož z již z principu neposloucháme nikdy. Tady jsme však záhy zjistili, že jsme asi poslouchat měli. Jednoduchý pokyn: „Vyjet proti proudu k jezu, přenést ho, objet ostrov a šlajsnou s peřejí se vrátit a tento úkon zopakovat nejméně třikrát,“ byl zřejmě nad naše síly.
Loňští frekventanti sice vyrazili bez zaváhání a záhy byli nad jezem. Nováčci však za ustavičného nadávání šněrovali řeku zleva doprava a zpět. Přesto se i jim nakonec podařilo dorazit k jezu, aby mohli vyzkoušet jak snadné je vypadnou v peřejích z lodě. Vody totiž bylo dost a při každém průjezdu šlajsnou jsme měli loď plnou a vůbec nebylo snadné ji udržet dnem dolů. A tak se téměř všichni seznámili s řekou Ohří osobně a kontaktně. Přestože si skoro každý zaplaval, nejvíc mokrý byl pan ředitel, který pravidelně lezl do vody aby zachránil naše životy a zapůjčený materiál. Přesto, že tato kratochvíle trvala téměř dvě hodiny, Eliška s Bárou se rozhodly, že se jí nezúčastní a tvrdošíjně po celou dobu setrvávaly na místě a točily se bez jakéhokoliv náznaku pohybu lodi vpřed. Nakonec se jich klukům zželelo, rozdělily je do dvou lodí a dopravily k požadované koupeli ve šlajsně.
Po ukončení výcviku, u kterého jsme si nebyli jisti, zda jde o výcvik kanoistický nebo plavecký, byla zahájena individuální příprava večeře a po ní cvičné balení do barelů. Dan začal zkoušet zda tam nacpe svůj sporák. Tvrdil totiž, že se nesmí namočit. Překvapivě opět zvítězil zákon o neprostupnosti hmoty a Dan přes veškerou snahu a množství vynaložené síly neuspěl. Žáci s lepším hodnocením z fyziky než pět, to však věděli dávno předem. Zůstali jsme tak plni očekávání, kam ho hodlá dát ráno.
Jelikož jsme se začali nudit, proběhla na místní loučce malá fotbalová liga a pak jsme ukecali paní učitelku na průzkum okolí s tím, že jdeme na dříví. Překvapivě jsme dokonce nějaké přinesli, čehož využil Matěj Kubita, který zřejmě miluje ohně a tak se postaral o první táborák. Tam se ukázalo, že i když máme tři kytary stejně ani jeden z kytaristů neumí písničky těch ostatních, a tak jsme se v hraní zpívání střídali. Dalším překvapením byl zpěv paní učitelky Slánské, která evidentně zpívala nejlépe z nás všech a tak jí někteří žáci navrhovali, aby příští rok učila hudební výchovu. Překvapivě bez úspěchu.
Ráno jsme balili za sucha a zajímavé je, že i poměrně rychle. Někteří již ale měli sbaleno od večera. Dan nacpal sporák do igelitového pytle a doufal, že ho doveze suchý. Zbylé věci, které se do barelů nevešly, přijal opět do rezervního barelu pan ředitel. Odjezd byl stanoven na devět hodin a k všeobecnému překvapení skutečně v devět hodin odrážela od břehu poslední loď. Čekal nás nejdelší úsek z Kynšperka do Lokte dlouhý celých 28 kilometrů. Řeka nás docela překvapila. Buď někdo celou zimu vybíral z řečiště kameny, a nebo bylo tolik vody, že jsme je pod kalnou hladinou marně hledali. Spokojili jsme se tedy alespoň s občasným bagrováním břehu, návštěvami vrbiček a tu a tam i osobními setkáními třetího druhu se zbylými viditelnými či neviditelnými kameny. Přesto se řada zájemců rozhodla provést ranní hygienu přímo v Ohři, zřejmě proto, že na ni ve spěchu zapomněla. Zatím co v loňském roce koupelím kralovala Adriana s Radkou, letos je zcela zastínily Kačka s Natálkou a které se šesti záseky opanovaly žebříček. Celé dopoledne bylo hezky a překvapivě i docela teplo, jezy i peřeje byly průjezdné, nebo průplavné a tak nám cesta pěkně utíkala. Odpoledne ale začalo pršet. Ze začátku sice jen lehce, ale intenzita deště se různě měnila. Vzhledem k tomu, že jsme stejně byli již většinou mokří od nedobrovolných koupelí, tak to ani moc nevadilo. Co ale vadilo, bylo ochlazení. Některým byla taková zima, že se usilovně pokoušeli o zahřátí prostřednictví drkotání zubů nebo třesu spodním rtem. Takovou frekvenci jsem v životě neviděl. Krátce před Loktem však déšť ustal a tak jsme stany stavěli opět za sucha.
Při vybalování se ukázalo, jak důležité je si pořádně zavřít barel a pro jistotu ho ještě zkontrolovat. Když začali tahat z barelů věci David a Zuzka, šli jsme se podívat, zda je v Ohři ještě nějaká voda nebo jestli ji již mají všechnu nasáklou do spacáků a dalších věcí. Sice jsme okamžitě zahájili ždímání a sušení, ale po chvíli bylo jasné, že oba nebudou mít v čem spát. Naštěstí pan starosta vyrazil pro expediční Scudo a tak po telefonicky obdržených informacích navštívil nejbližší supermarket a zakoupil dva nejlevnější spacáky, aby tito zoufalci přečkali zimu a noc. Během večera navíc přišla taková průtrž mračen, že nebylo možné vylézt z verandy před místním bufetem. Ta byla totálně přecpaná, protože v kempu tábořilo kromě nás dalších pět škol. Déšť naštěstí okolo desáté hodiny ustal. Šli jsme spát brzy, okolo jedenácté, v naději, že nabereme síly na další den. To nám bohužel zkomplikovali účastníci jiných školních kurzů, kteří se vraceli po půlnoci z různých restauračních zařízení a na jejich hlasitosti a čilosti pohybu bylo zřejmé jaké tekutiny tam konzumovali.
V Lokti nastala další komplikace, ukázalo se že Ondra Kopec má horečku a Janě Sejkové také není zrovna dobře a tak nás v průběhu večera oba opustili. Čest jejich památce - odvezli si je rodiče. Přebývající loď jsme nacpali do výklenku a oznámili půjčovně, ať si ji vyzvednou.
Středa ráno byla studená a mokrá. Sice již nepršelo, ale vzhledem k nočnímu dešti, věci, včera smáčené, překvapivě neuschly a ani stany nebyly nejsušší. Sbalit a vyrazit jsme ale museli. Pan ředitel byl nekompromisní. Start byl opět stanoven na devátou hodinu, byli jsme však rádi, že jsme odrazili ve tři čtvrtě na deset. V té chvíli ostatní táborníci, vyčerpaní předchozí nocí, začali vylézat ze stanů. Nastalo dohadování, kdo si do lodě vezme Báru a Elišku. Nakonec je dostali přidělené Vašek s Vojtou. Bára se za to Vaškovi hned odměnila, převrátila loď ještě dříve, než stačili odrazit od břehu.
Posíleni zkušenostmi z předchozího dne jsme vyrazili na další plavbu. Dan, kterému se evidentně nechtělo pádlovat doufal, že se mu vyhne když zničí pádlo. Ujel tedy asi dva kilometry a když se ujistil, že se již nedá vrátit, tak utopil list. Byl zřejmě přesvědčen, že ho zbytek cesty poveze Zuzka. Dopadlo to však obráceně. Zuzka se vezla a Dan musel pádlovat. Tedy musel, tu a tam namočil pádlo s odporem do vody tak, že po dalším kilometru měl asi 800 m zásek a na nejbližším jezu jsme na něj čekali téměř hodinu. Naštěstí asi po čtrnácti kilometrech nás čekaly Karlovy Vary, kde dostal pádlo nové a zase mohli pádlovat oba. Po obědě, na břehu u loděnice v Karlových varech, jsme si počkali až začne pršet a znovu vyrazili na zbytek dnešní etapy. Déšť byl tentokrát intenzivní a velmi studený, chvílemi proložený kroupami. Naštěstí netrval dlouho, po něm opět vysvitlo sluníčko, tak že jsme se vrátili ze stavu hibernace k normální tělesné teplotě. Po několika pěkných peřejích, ve kterých si opět někteří jedinci dle hesla opakování matka moudrosti vyzkoušeli, zda za poslední půl den nezapomněli plavat, jsme přistáli na Hubertusu. Nádherné lesní přírodní tábořiště na nás čekalo v plné kráse. Byli jsme opět první, ani přes opakované čekání na Dana nás nikdo nepředjel, a tak jsme si mohli vybrat místo pro postavení stanů podle libosti. Na tábořišti byl již postaven i přírodní salon s bufetem a skvělými palačinkami. Dostali jsme i kolečko dříví, které jsme doplnili výpravou do lesa a tak mohl Matěj znovu zapálit táborák. Sotva začal oheň hořet, přišel další déšť, který trval asi půl hodiny. Naštěstí byl již v tomto týdnu poslední. Matěj se ukázal jako pravý palič a po chvíli oheň hořel, jako by nikdy nepršelo. Seděli jsme, povídali si a zpívali asi do půl dvanácté a pak nás pan ředitel opět zahnal do spacáků.
Ráno byla docela zima. Zahřáli jsme se sice cestou na záchod, vzdálený asi 1 km, nebo cestou pro pitnou vodu, asi tři dni cesty, ale i tak jsme nevstupovali do lodí zrovna prohřátí. Díky tomu nám byl odpuštěn tradiční nácvik náklonů v peřejích a my jsme peřejí Hubertus pouze projeli. No, projeli jenom někteří. Světového rekordu s žádostí o zápis do Guinessovy knihy dosáhl Vašek s Vojtou. Vašek zřejmě chtěl získat titul „Ten, který se koupá první každý den.“ a pro jistotu převrátil loď ještě nad peřejí. A tak místo aby si vychutnal 150 m krásné peřeje v lodi uplaval nejrychlejší stopadesátku v životě vedle lodě. Předvedl nám ovšem ukázkovou techniku plavání v peřejích. Na zádech, nohy napřed, hlavu nad vodu, loď a pádlo pod kontrolou. Ne nadarmo jezdí již od dětství na vodácké kurzy s dubečskými hasiči. Ani další jedinci neoplývali v peřejích jistotou. Například na vytřeštěný výraz paní učitelky do smrti nezapomenu.
Po sjetí Hubertuse nás čekala etapa do Vojkovic se zastávkou na oběd v hospodě U Dvořáků. Ta opět nezklamala: skvělé borůvkové knedlíky, vepřové výpečky, guláš, zmrzliny, nealkoholické pivo a nádherné čisté záchody, opět po roce, s hudbou. Co víc si může vodák přát. Někteří si dali pětichodový oběd a k lodi jsme je pak museli téměř kutálet. Další zastávka byla u známého nebezpečného jezu, kde jsme se shodli na tom, že se loni opět našel jeden "magor", který nerespektoval veškeré výstrahy a utopil se. Takže, pro příští rok do letoška jich bylo 48. Další cestu nám zpestřoval Ondra, který ve snaze zalíbit se a zalichotit Adrianě naboural všechny kameny, které stihl, čím větší tím lepší. Až si to jeden zvláště zákeřný kámen nenechal líbit a donutil oba ke koupání.
Ve Vojkovicích jsme byli i díky vynechanému plaveckému nácviku v peřejích Hubertusu opět první. Postavili jsme stany, a jelikož bylo krásně a teplo, dali jsme sušit všechno, co jsme v předchozích dnech namočili a co nestačilo doschnout. Kluci vyrazili na fotbalové klání na místní hřiště, holky na procházku po vesnici. Večer jsme poseděli a postáli okolo menšího ohýnku a pomalu se loučili s atmosférou vodáckého kurzu. Vždyť už to byl poslední večer a zítra nás čeká závěrečných čtrnáct kilometrů do Klášterce. Přes nelibost, zvláště Tomáše a Arnošta, byl vydán zákaz úmyslného převracení cizích lodí. Oba se totiž velmi těšili na to, jak zítra všechny převrátí, a proto byli poněkud zklamáni.
Cesta z Vojkovic do Klášterce probíhal v celku poklidně. Na prvním jezu povodí konečně vyčistilo šlajsnu a tak jsme si ho mohli sjet. Plavaly pouze dvě lodě, a tak to bylo celkem úspěšné. Pod jezem v Perštejně, který jsme museli přetahovat, jsme sice opět pár metrů pro nedostatek vody lodě postrkovali přes kameny, ale přes to, že zde vodu najdete snad jenom s vrbovým proutkem, se paní učitelce s Vendulou podařila koupel. Jak? To asi neví ani ony samy. Vrcholem dne však bylo koupání Tomáše a Arnošta. Ti když nemohli vyklopit všechny ostatní, tak alespoň vypadli z lodi sami. Na naprosté rovině totiž Arnošt na kormidle usnul a narazil do jediného kamene v okruhu dvou kilometrů. No a tím byl náš kurz definitivně završen.
V Klášterci jsme vytahali a předali lodě, vesty, barely, pádla a to co z nich zbylo, převlíkli se, nacpali naše zbylé věci a sebe do dodávky, která se musela dvakrát otočit, aby nás všechny dopravila na nádraží. Nastoupili jsme do stejného vagónu jako ten, kterým jsme v pondělí přijeli a vyrazili k domovu. Cesta trvající jenom tři a půl hodiny, uběhla poměrně rychle. Většina lidí si ji totiž vůbec nepamatuje, jelikož po několika minutách usnula a probudila se až před Prahou.
Vrátili jsme se tak zdraví, opálení, unavení a plní zážitků.
Tak vodě zdar a za rok znovu na Ohři.