Stejně jako v loňském roce i letos zorganizovala škola pro své žáky kromě lyžařského i vodácký kurz. Vyrazili jsme vlakem do Kynšperka nad Ohří, kde na nás čekaly lodě, a jak jsme doufali, i vhodné počasí. To, že celou cestu lilo jako z konve, nám náladu nijak nezkazilo. Horší to bylo, když se v Kynšperku nepodařilo některým žákům otevřít včas dveře od vlaku a ten se rozjel, aniž by nám bylo umožněno vystoupit. Díky tomu jsme se po necelých deseti minutách ocitli v Chebu, kam jsme vůbec nechtěli. Pan průvodčí pochopil, že to byla částečně také jeho chyba, a domluvil nám cestu zpět nejbližším rychlíkem, a to zdarma.
Okolo půl třetí jsme se tedy znovu objevili v Kynšperku, kde jsme již nic neponechali náhodě, a vystoupili z vlaku tak rychle, že to připomínalo zrychlený film. Po krátkém přesunu k vodě jsme si postavili stany, což v některých případech vypadalo poněkud komicky, jelikož někteří účastníci zájezdu stavěli stan pravděpodobně poprvé. Nedočkaví jedinci začali okamžitě balit své svršky do barelů, které jsme společně s loděmi, pádly a vestami vyfasovali. Zajímavé na tom bylo to, že to byli zrovna ti, kteří se do barelu ráno nemohli vejít a díky nimž se úterní nalodění o hodinu a půl protáhlo. Vzhledem k tomu, že zrovna nepršelo, vyhnal nás ředitel do lodí a jeli jsme si vyzkoušet, co s námi jízda na lodi udělá. Vyjeli jsme kousek proti vodě, přenesli jez a zkusili si dvakrát až třikrát projet krásnou šlajsnou, kterou je jez v Kynšperku vybaven. Po všech pokusech nezůstalo téměř ani jedno tělo suché. Ti, kteří tento výcvik přežili bez ztráty květinky, také dlouho suší nevydrželi, jelikož začalo znovu pršet. Déšť vydržel až do rána. Těsně před budíčkem přestalo pršet, věci i stany však byly mokré, předpověď taky nic moc, a tak jsme mohli jenom doufat, že nám věci uschnou alespoň večer.
Vyrazili jsme. Sice s téměř dvohuhodinovým zpožděním, ale přece. Ohře nám nabídla peřejky i voleje, několik jezů, které jsme museli přetahovat nebo projet. Díky tomu, že někteří háčci nedokázali rozeznat kámen od řasy nebo mělčiny, se nad vodou ozývaly výkřiky "bacha, tady byl kámen", a to většinou v okamžiku, kdy loď buď na příslušném kameni bezpečně seděla, nebo v lepším případě byla odhozena nejméně o půl metru do strany. Někteří kormidelníci brali seznámení se s Ohří natolik vážně, že se osobně pozdravili s každým kamenem, který se jim ve vodě podařilo najít. Tato snaha byla navíc zpestřena občasným plaveckým výcvikem podle hesla opakování matka moudrosti. Přes veškeré usilí se nám podařilo okolo sedmé večer dorazit do Lokte, kde jsme nalezli prázdný kemp s netrpělivými recepčními, které chtěly být již nejméně dvě hodiny doma.
Poté, co jsme zhltli instatní polévky s pocitem, že po celodenní práci už asi nic lepšího nikdy k jídlu mít nebudeme, vyrazili odvážlivci do lesa hledat suché dříví na oheň. Ukázalo se, že v tom lese asi už někdo pro dříví byl a nenechal nám tam ani jednu suchou větývku. V touze po táboráku jsme tupou ředitelovou sekyrkou porazili vzrostlý doubek, který ale byl tak mokrý, že se zcela odmítal vznítit, a to i přesto, že největší piroman Jirka na něj nastříkal téměř celý sprej na komáry, který, jak si z chemie pamatujeme, obsahuje líh, tedy hořlavou látku. Nakonec se několika třískám zželelo naší snahy a chytly. Díky tomu jsme mohli chvilku posedět při kytaře a vyudit několik našich svršků v domnění, že nám uschnou. Bylo toho ale na nás dost, a tak jsme postupně odpadávali do svých stanů a spacáků, aniž by byla vyhlášena večerka.
Ráno bylo pod mrakem, ale sucho, a tak nám přes noc uschly stany i část věcí. Tentokrát jsme poučeni z předchozího nezdaru vyrazili včas, jelikož včerejší opozdilci začali pro jistotu balit o hodinu dříve. Vody tekla mnohem více než předchozí den a také seznamování se s kameny v řece omrzelo i ty nejvytrvalejší. Pod Karlovými Vary, ve kterých jsme zdolali dva pěkné jezy, jsme zastavili v městském parku, vytáhli chleby a paštiky a doplnili naše vyhládlé vnitřnosti. Přeborníky v této činnosti byli Jirka a Tomáš, kteří snad jedli, nebo alespoň vařili dříve, než se jim podařilo vystoupit z lodě. Po vydatném obědě, chleba s paštikou, nebo salámem, jsme opět nasedli do lodí s informací, že dnes dojedeme do kempu dříve, možná už v půl sedmé. Jaké bylo naše překvapení, když začal ředitel stavět již po hodině v nějakém lese. Ano, byly dvě hodiny a my byli na Hubertusu, což byl cíl naší dnešní cesty. Hubertus je jednak cvičná peřej a jednak kemp, který voní romantikou. Byli jsme v něm opět sami, ale oproti Lokti jsme na první pohled cítili, že jsme vítáni. Dříví na oheň, hromada hned u nosu, v místním srubu malinová limonáda a skvělé palačinky. Nic ale není dokonalé, a tak nejbližším záchodem byla kadibudka vzdálená 100m, a pro pitnou vodu aby člověk vyrazil se spřežením psů a jídlem na tři dny. Pokud jde o hygienu, k dispozici bylo koryto z kmene stromu na čištění zubů a i sprcha, přírodní - řeka Ohře. S překvapením jsme navíc zjistili, že i když jsme měli pocit, že sluníčko téměř ani nevylezlo, jsme spáleni do ruda. Oheň však chytnul i bez chemie, věci jsme měli téměř suché, a to i ty, které jsme ve snaze být co nejčistší několikrát během dne vymáchali v Ohři. Tentokrát sice na kytaru nedošlo, ale zato jsme pomluvili ve škole každého, ať už tam v součastnosti působí, nebo ne.
Ve čtvrtek ráno jsme se probudili do prosluněného rána a o hodinu později než v předchozích dnech. První, co všichni hledali, byly krémy na opalování nebo lépe proti spálení. Zabalili jsme si věci a přenesli je pod cvičnou peřej Hubertus. Dnes jsme totiž začínali výcvikem náklonů v peřejích. Po úspěšném prvním sjetí Hubertusu bez bagáže, kdy jenom několik málo jedinců mělo snahu o předvedení svých plaveckých dovedností, jsme zastavili v tišině a čekali, co se bude dít. (Video ze sjetí Hubertusu.) Pan starosta vlezl po pás do vody a začal nás dirigovat, jak máme natočit loď, jak máme zabírat a jak se máme naklánět v evidentní snaze nás dostat do vody celé. Přestože byl do pasu v Ohři, toužil zřejmě po tom, aby byl nakonec nejsušší. Pan ředitel si stoupl s foťákem na druhý břeh a škodolibě zaznamenával naši zoufalou snahu udržet se v lodi. Když se oba nasytili našeho zoufalství, nastoupil pan ředitel do kanoe a frajersky projel Hubertusem, jako že on to umí. Naložili jsme do lodí umytých zvenku i zevnitř naše věci, a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. Čekala nás etapa plná krásných peřejek a tekoucí vody, navíc obohacená o zastávku na oběd v hospodě U Dvořáka, kde měli skvělé borůvkové knedlíky a guláš, ale hlavně čisté luxusní splachovací záchody, na kterých dokonce hrála hudba. Celý den svítilo sluníčko, ale vody bohužel ubývalo, a tak v několika místech jsme jeli slalom mezi kameny té nejvyšší obtížnosti. Zájemci o přírodní krásy Karlovarska se opět začali seznamovat s každým kamenem a díky tomu jsme mohli zaslechnout následující rozhovory: "vpravo šutr, vlevo šutr, všude šutr","Těší mě Alex", nebo "Jé Johy, proč nemůžu dosáhnout pádlem do vody?", "Promiň Míšo, já zapomněla. Pod námi je šutr".
Pokud jste ještě nikdy nesplachovali záchod minerálkou, zajeďte si do Vojkovic. My jsme tam dorazili okolo půl páté odpoledne. Opět téměř prázdný kemp, tentokrát u fotbalového hřiště, na které pánská část výpravy vyrazila se zapůjčeným míčem vyzkoušet, zda se po čtyřech dnech na vodě ještě dokáží trefit nohou do míče. Zdálo se, že ano, a že tudíž vodácký kurz nijak neohrozí jejich budoucí zářnou fotbalovou kariéru. Ze všech kohoutků včetně sprch a záchodů tekla mattonka. Vařit čaj, polévku anebo guláš z minerálky je docela zážitek. V hrnci vám to perlí mnohem dřív, než nastane bod varu, a jídlo i pití má podivnou chuť, které jinak ani přes největší snahu nedosáhnete. Dříví bylo opět nadosah, a tak jsme si udělali poslední táborák, zazpívali několik písniček a těsně před půlnocí se chystali do spacáků. Několik z nás se domnívalo, že si ředitel nevšime, že hodláme přespat v jednom stanu společně s holkama. Všimnul, a tak byl trochu rámus.
Ráno jsme vyrazili na náš poslední, osmnáctikilometrový úsek do Klášterce nad Ohří. Potřebovali jsme stihnout vlak v 15:40, a tak jsme vyrazili již v devět hodin a na nic moc nečekali. Vody sice kvapem ubývalo, takže jsme měli chvílemi pocit, že se nám práší za kanoí, ale zase tak hrozné to nebylo. Proto jsme v poklidu a včas dojeli na místo určení. Jediné zpestření posledního dne bylo vystoupení Vojty a Alexe. Alex, zřejmě v domnění, že Vojta, který se snad jako jediný celý týden necvakl, udrží vše, se z ničeho nic a bez varování rozhodl posadit na bort lodi. No a výsledek se brzy dostavil. Přestože poslední peřej řeky Ohře byla daleko za námi, v řece bylo vody tak maximálně po kolena a před sebou jsme měli poslední kilometr voleje, o plaveckou komickou vložku bylo postaráno. Protože nás ale po pěti dnech sezení neskutečně bolely zadky, a v místě, kde se kluci koupali, bylo skutečně vody maximálně po kolena, nechali jsme pány jejich osudu a honem pádlovali k poslednímu platu, kde jsme úspěšně naše lodě naposled opustili. Přebalili jsme si věci zpět z barelů do tašek a ruksaků, což šlo překvapivě mnohem lépe než v pondělí, vrátili zapůjčený materiál a rychle a zběsile jsme se za pomoci místní dodávky přesunuli na nádraží. Tam jsme dorazili včas, se třičtvrtěhodinovým předstihem, a tak jsme měli dostatek času si odpočinout, probrat a vstřebat zážitky z celého týdne.
Cesta domů pak proběhla bez vážnějších problémů. Vlakvedoucí nás sice posadil do vagonu určeného pro rodiny s dětmi do deseti let, takže nám občas někdo nadával, že sedíme někde, kde nemáme co dělat, ale nikdo nás z vagonu nevyhodil, a také v Praze se nám podařilo otevřít dveře vlaku bez problémů a spořádaně vystoupit. Prostě pohoda.
Takže AHOJ a za rok znovu na vodáckém kurzu.